Tričko Hindenburg, barva černá, velikost 3XL

Kavlitní bavlněné tričko střední gramáže s motivem podobizny Německého předválečného prezidenta Paul von Hindenburg

Paul von Hindenburg, celým jménem Paul Ludwig Hans Anton von Beneckendorff und von Hindenburg, (2. října 1847 – 2. srpna 1934) byl německý polní maršál, významná osobnost první světové války a v letech 1925–1934 prezident Německa. Vzducholoď Hindenburg získala své jméno na jeho počest.

V bouřlivých letech výmarské republiky nastoupil roku 1925 na místo Friedricha Eberta na post prezidenta. Ve skutečnosti neměl Hindenburg žádný zájem kandidovat na jakoukoliv veřejnou funkci. V prvním kole prezidentských voleb roku 1925 nezískal žádný kandidát většinu. Sociálně demokratický kandidát, ministerský předseda Otto Braun, souhlasil s tím, že z voleb odstoupí a podpoří kandidáta Katolické středové strany Wilhelma Marxe. Jelikož společný kandidát dvou konzervativních stran Německé lidové strany a Německé národní lidové strany Karl Jarres byl považován za příliš hloupého, vypadalo to na jasné vítězství Marxe. Nicméně jeden z vůdců Německé národní lidové strany navštívil Hindenburga a řekl mu, že je jediný, kdo může Marxe zastavit. Hindenburg ze začátku odmítal, ale Tirpitz na něj vyvinul silný tlak a nakonec ho ke kandidatuře zlomil. Přestože v rozhodujícím druhém kole kandidoval jako nezávislý, byl obecně považován za konzervativního kandidáta. Z velká části díky své pověsti válečného hrdiny volby skutečně vyhrál.

 

Portrét od Maxe Liebermanna z roku 1927

Po prvních pět let Hindenburg plnil důstojně povinnosti svého úřadu. Většinu času si zachovával odstup od víru německé politiky let 1925–1930 a snažil se hrát roli jakéhosi republikánského ekvivalentu konstitučního monarchy. Skutečně, byl často označován za Ersatzkaisera (náhradního císaře). Nicméně oproti očekáváním německých monarchistů, Hindenburg nevyvíjel žádné úsilí monarchii skutečně obnovit. Přísahu výmarské ústavě bral velmi vážně a byl rozhodnut zůstat věrný její liteře. To mu však nebránilo ignorovat demokratický duch ústavy. Podle jeho přesvědčení dokud byly jeho činy v hranicích litery zákona, nezáleželo na jeho duchu.

Hindenburg neměl o politiku velký zájem. Jediné dvě oblasti, ve kterých se angažoval, byly vojenské výdaje a zemědělské dotace pro Junkery. V roce 1928 prosazoval Groenera na post ministra obrany v nově formované vládě „velké koalice“ vedené sociálním demokratem Hermannem Müllerem. V soukromí si Hindenburg často stěžoval, že opustil klid důchodu a naříkal, že se nechal přimět kandidovat na prezidenta. Stěžoval si, že obsahem politiky je mnoho záležitostí, jako například ekonomika, kterým nerozumí a hlavně ani rozumět nechce. Ovšem Kamarilla, kterou se obklopil, s ním měla jiné plány. Kamarilla je označení pro skupinu jeho přátel a poradců, jež na něj měla velký vliv. Nejdůležitějšími členy byl jeho syn, major Oskar von Hindenburg, Otto Meisnner, vlivný šéf prezidentské kanceláře, Groener a jeho chráněnci a ambiciózní politik Kurt von Schleicher. Nejvýznamnějším byl jeho syn, který se sám přestěhoval do prezidentského paláce a sloužil jako jeho pobočník. Podle všeho to byl dosti hloupý člověk, který nestydatě těžil ze jména svého otce. Jakožto jeho nejbližší spolupracovník značně kontroloval přístup ke svému otci. Jelikož byl Schleicher jeho dobrým přítelem, mohl plně využívat svého výsadního postavení.

Právě Schleicher přišel s myšlenkou „prezidentské vlády“ založené na tzv. „25/48/53 receptu“. „Prezidentské vlády“ byly vlády, které závisely spíše na prezidentovi než na Reichstagu a jejichž kancléř se tak zodpovídal na prvním místě prezidentovi. „25/48/53 recept“ označoval tři články ústavy, které to činily možné.

• Článek 25 prezidentovi umožňoval rozpouštět Reichstag.
• Článek 48 prezidentovi umožňoval podepisovat mimořádné zákony bez souhlasu Reichstagu. Ten ale mohl do 60 dní jakýkoliv takovýto zákon odvolat prostou většinou hlasů.
• Článek 53 prezidentovi umožňoval určovat kancléře.

Schleicherova myšlenka byla, aby Hindeburg vybral za kancléře člověka, kterého on vybere, nechal ho vládnout prostřednictvím článku 48 a vyhrožoval Reichstagu, že využije článku 25 pro jeho rozpuštění, pokud se pokusí kterýkoliv zákon anulovat. Jeho záměrem bylo postupně legálně podkopat demokracii prostřednictvím "prezidentských vlád" a nakonec vytvořit skutečnou autoritativní vládu. Jeho koncepce byla naprosto v rámci striktní interpretace ústavy, ale jasně porušovala její duch. Hindenburg z ní nebyl nadšen, ale byl tlačen k souhlasu svým synem, Meissnerem, Groenerem a Schleicherem.

První pokus ustanovit „prezidentskou vládu“ se odehrál v letech 1926–1927, ale pohořel na nechuť jakéhokoliv politického vůdce akceptovat toto politické schéma. Během zimy 1929–1930 byl již Schleicher úspěšnější. Po řadě tajných jednání Meissnera, Schleichera a Heinricha Brüninga, parlamentního vůdce Katolické středové strany, se mu podařilo přimět Brüninga souhlasit s tímto systémem. Zůstává sporné, do jaké míry si byl Brüning vědom Schleicherových plánů demokracii zcela zbořit.

Schleicher poté nechal rozhlašovat zprávy o zhoršujících se sporech uvnitř velké koalice Sociálních demokratů a Německé lidové strany ohledně zvýšení dávky v nezaměstnanosti o půl nebo celý procentní bod. Výsledkem těchto intrik byl pád druhé Müllerovy vlády v březnu 1930 a jmenování Brüninga kancléřem.

Brüngingovým prvním zákonem byl rozpočet, který volal po ostrém omezení výdajů a zvýšení daní. Poté, co byl v červenci 1930 Reichstagem odmítnut, požádal Brüning Hindenburga, aby ho podepsal podle článku 48. Reichstag se rozhodl zákon zrušit a Hindenburg ho, dva roky před vypršením mandátu, rozpustil. Rozpočet pak byl opět schválen na základě článku 48. Volby v září 1930 znamenaly velký vzestup preferencí nacistů, kteří získali 17% oproti 2% z předcházejících voleb v roce 1928.

Po volbách Brüning pokračoval ve vládnutí, převážně přes článek 48. Jeho vláda byla držena hlasy Sociální demokracie, která nehlasovala pro zrušení zákonů, které prosadil přes článek 48. Obávali se totiž, že by další nové volby mohly jen pomoci nacistům a komunistům. Hindenburg naopak začíná pociťovat nechuť k neustálému prosazování všech zákonů jen přes článek 48. Brüning mu předkládal detailní vysvětlení, která měla vysvětlit ekonomickou nezbytnost svých zákonů, ale Hindenburg je pokládal za naprosto nesrozumitelné. Brüning ve své politice pokračoval ve zvyšování daní a snižování výdajů s cílem vypořádat se se Světovou hospodářskou krizí. Jedinou oblasti, za které vláda utrácela velké částky, byla obrana a dotace pro Junkery, tento program se nazýval Osthilfe (Východní pomoc). Obě tyto výdajové složky rostly také kvůli Hindenburgově zájmu o ně.

V říjnu 1931 se Hindenburg poprvé sešel s Hitlerem. Výsledek byl příšerný, oba k sobě okamžitě pocítili ohromnou nechuť. V soukromí Hindenburg o Hitlerovi pohrdavě mluvil jako o tom „rakouském kaprálovi“, „českém kaprálovi“ nebo jen jednoduše „kaprálovi“. Hitler zato často označoval Hindenburga za „starého blázna“ nebo „starého reakcionistu“. Až do ledna 1933 Hindenburg často prohlašoval, že Hitlera by nejmenoval kancléřem za žádných okolností. 26. ledna 1933 však Hindenburg řekl skupině svých přátel: „Pánové, doufám, že mi nebudete bránit jmenovat tohoto rakouského kaprála Říšským kancléřem“.

zdroj: Wikipedie